Je konec srpna a na stole leží rozvrh na nový školní rok. V pondělí fotbal, v úterý piano, ve středu angličtina a znovu fotbal. A v pátek je výtvarný kroužek, o kterém kamarádka říkala, že je skvělý. Čtvrtek je zatím prázdný.
Mohlo by se tam vejít plavání.
Nebo keramika. A co třeba robotika? Kamarád na ni chodí a moc ho baví. A možná by nebylo špatné přidat ještě něco dalšího — aby dítě zkusilo něco nového, něco se naučilo nebo poznalo nové kamarády.
Prázdné odpoledne může vedle všech těch možností působit skoro jako promarněná příležitost.
Jenže možná není nejdůležitější otázka, co dalšího by dítě ještě mohlo dělat.
Možná stojí za to nejdřív zjistit, jestli mu v týdnu zbývá chvíle, kdy nemusí dělat vůbec nic.
Kroužky nejsou problém
Sport, hudba, výtvarný kroužek, skaut nebo třeba dramaťák mohou být pro dítě mnohem víc než jen způsob, jak zaplnit odpoledne. Mohou dětem přinášet zkušenosti, které ve škole nebo doma získávají jen těžko. Učí je vytrvat, spolupracovat, zvládnout neúspěch. Zároveň může dítě objevit něco, co ho opravdu baví, zažít radost z toho, že se v něčem zlepšuje, najít nové kamarády nebo místo, kde se cítí dobře a kde může být samo sebou.
Některému dítěti jeden kroužek nestačí. Má spoustu energie, rádo něco podniká a tři odpolední aktivity týdně zvládá bez problémů. Jiné se po šesti hodinách ve škole potřebuje vrátit domů, zavřít za sebou dveře a mít chvíli klid.
Proto neexistuje jednoduchá odpověď na otázku, kolik kroužků je „správně".
Možná je užitečnější položit si jinou:
Co dítěti po všech povinnostech ještě zbývá?
Když se z volného času stane další směna
Představme si dítě, které ráno vstává v půl sedmé. Dopoledne tráví ve škole, po vyučování přejíždí na trénink, večer píše úkol a připravuje se na test. Druhý den je program podobný.
Na první pohled všechno zvládá.
Jenže postupně se může stát, že každá část dne má svůj pevně daný účel. Ve škole se učí. Na tréninku sportuje. V hudebce cvičí. Doma vypracovává úkoly.
A téměř nezůstává chvíle, ve které nemusí vůbec nic.
Právě takový čas přitom není prázdným místem, které je potřeba rychle něčím zaplnit.
Dítě si při něm může samo vybrat, co chce dělat. Může si číst, stavět něco z lega, jít ven, poslouchat hudbu, povídat si s kamarádem nebo se chvíli potulovat po bytě s větou: „Já nevím, co mám dělat."
I to patří k dětství.
„Mami, já se nudím."
Nuda má mezi rodiči poměrně špatnou pověst.
Když dítě řekne, že se nudí, snadno máme pocit, že bychom mu měli nějakou činnost nabídnout. Přitom právě chvíle, ve které není připravený program, nutí dítě hledat vlastní odpověď na otázku: Co bych teď vlastně chtěl dělat?
Někdy nic nevymyslí. Někdy skončí na gauči. A někdy po půlhodině vytáhne věc, které si celé měsíce nevšimlo, začne něco vyrábět nebo zazvoní u souseda, jestli nejde ven.
Ne každý volný okamžik musí být rozvojový projekt.
Dítě potřebuje také zkušenost, že svůj čas může chvíli řídit samo.
Důležitější než počet může být to, jak dítě kroužek prožívá
Dvě děti mohou mít úplně stejný rozvrh, a přitom ho snášet velmi rozdílně.
Jedno se už od rána těší na fotbal. Druhé se každé úterý ptá, jestli tam opravdu musí.
Jedno přijde z tréninku příjemně unavené a začne vyprávět, co se naučilo. Druhé se vrací podrážděné, nestíhá úkoly a večer propukne v pláč, protože si ještě musí připravit věci na další den.
Proto má smysl nevšímat si jen toho, kolik aktivit dítě má, ale také toho, co mu dávají a co ho stojí.
Kroužek může být někdy náročný a dítě při něm může pochybovat, jestli na to má. To samo o sobě ale neznamená, že je něco špatně nebo že je potřeba hned skončit. Právě zvládání nejistoty, neúspěchu nebo období, kdy se nedaří, může být důležitou součástí toho, co si dítě z kroužku odnese.
Zpozornět je naopak dobré ve chvíli, kdy nechuť trvá delší dobu, kroužek dítě pravidelně vyčerpává nebo kvůli němu nezbývá dost času na spánek, kamarády, školu a odpočinek.
Čí přání vlastně plníme?
Někdy dítě touží hrát hokej a rodič několik let vstává v sobotu v pět ráno, protože trénink začíná v sedm.
Jindy rodič dítěti vybere angličtinu, klavír a atletiku, protože mu chce nabídnout co nejvíc možností.
Obojí může být v pořádku.
Přesto stojí za to se čas od času zastavit a podívat se, čí přání se vlastně naplňuje. Chodí dítě na kroužek proto, že tam samo chce být, nebo spíš proto, že nechce zklamat rodiče, trenéra či učitele? A pokračuje ještě z vlastního zájmu, nebo už jen proto, že se to od něj očekává?
„Vždyť ti to tak jde."
„Byla by škoda přestat."
„Už jsme do toho investovali tolik času."
„Jednou budeš rád, že umíš hrát na piano."
Všechny ty věty mohou být pravdivé. Zároveň ale mohou překrýt důležitější otázku:
„Baví tě to ještě?"
Samotná odpověď ještě nemusí znamenat, že je potřeba něco hned měnit. Rozdíl je v tom, jestli názor dítěte opravdu bereme v úvahu, nebo jestli už jsme rozhodli za něj.
Co z rozvrhu mizí jako první?
Při plánování týdne obvykle nejprve zapíšeme věci, které mají pevný čas. Školu, tréninky, hudebku, doučování.
Odpočinek žádné políčko v kalendáři nemá.
Stejně jako povídání s rodičem cestou domů, návštěva kamaráda, hodina s knížkou nebo odpoledne, během kterého se vůbec nic zajímavého nestane.
Právě proto bývají tyto věci první, které z nabitého týdne zmizí.
Dobrou pomůckou tak může být podívat se na nový rozvrh nikoli očima organizátora, který hledá ještě jedno volné políčko, ale očima dítěte.
„Kdy přijdu domů a nemusím už nikam?"
„Kdy mám čas být s kamarády jen proto, že chci?"
„Kdy můžu něco dělat pomalu?"
„A kdy můžu nedělat vůbec nic?"
Pokud na tyto otázky v celém týdnu téměř nenajdeme odpověď, možná není největším problémem počet kroužků. Možná je problémem to, že dítě už nemá žádný čas, který by byl opravdu jeho.
Jak poznat, že už je toho příliš?
Někdy to dítě řekne samo: „Já už tam nechci."
Častěji to ale můžeme vidět jinde.
Ráno se mu nechce vstávat. Odpoledne je podrážděné. Úkol, který dříve zvládlo za dvacet minut, končí hodinovou hádkou. Začíná mít pocit, že stále něco nestíhá. Nemá čas na kamarády. Když se výjimečně objeví volné odpoledne, nejraději celé prospí nebo stráví před obrazovkou.
Ani jeden z těchto signálů sám o sobě neznamená, že dítě má příliš mnoho kroužků.
Je ale dobré zpozornět, když se jich začne objevovat víc a přetrvávají.
Neptat se jen: „Který kroužek zrušíme?"
Ale také: „Co je pro tebe teď během týdne nejtěžší?"
Odpověď nás může překvapit. Možná to není fotbal. Možná je nejtěžší nový školní rok, vztahy ve třídě nebo každodenní přejíždění přes celé město. A možná dítě právě fotbal potřebuje, protože je to jediné místo, kde na školu na chvíli zapomene.
Nemusíme rozhodnout celý rok v září
Na začátku školního roku máme tendenci vytvořit rozvrh, který má fungovat až do června.
Jenže v září ještě nemusíme vědět, jak náročná bude nová třída, kolik času zaberou domácí úkoly, jak dítě zvládne nový režim ani zda ho vysněný kroužek bude opravdu bavit.
Můžeme proto nechat některá rozhodnutí otevřená.
Po několika týdnech se znovu podívat, jak dítě funguje. Jestli má dost sil. Jestli se na své aktivity převážně těší. Jestli mu vedle nich zůstává čas na školu, rodinu, kamarády, odpočinek – a také na sebe.
A pokud zjistíme, že je toho příliš, ubrat nemusí znamenat selhání.
Někdy je to jen úprava plánu podle toho, jak skutečný život opravdu vypadá.
Možná tedy ve středu nakonec nebude piano.
V kalendáři zůstane prázdné místo.
Tentokrát už ale nemusí působit jako místo, které jsme zapomněli zaplnit.
Může to být odpoledne, kdy dítě přijde domů a nikam nemusí. Kdy může jít za kamarádem, zavřít se s knížkou v pokoji, něco si samo vymyslet nebo chvíli jen tak být. A klidně také říct: „Já se nudím."
Možná nakonec není potřeba využít každou příležitost, kterou dítěti můžeme nabídnout.
Některé věci se totiž nevejdou do žádného kroužku.
Odpočinek. Nuda. Vlastní nápady. Čas s kamarády. A zkušenost, že ne každá hodina dne musí mít předem stanovený účel.
Takže když při plánování nového školního roku narazíme v kalendáři na prázdné odpoledne, nemusíme hned přemýšlet, čím ho zaplnit.
Možná to prázdno bude jedna z nejdůležitějších věcí, které jsme dítěti na nový školní rok naplánovali.
Článek napsala Mgr. Petra Žampachová, psycholožka, psychoterapeutka a koučka.