Když se blíží škola a dítě začíná mít strach: jak mu pomoci

Strach ze školy může mít různé podoby

Konec prázdnin není pro všechny děti jen obdobím těšení se na spolužáky a nové školní zážitky. Některé děti začnou být několik dní nebo týdnů před začátkem školy neklidnější, hůře usínají, častěji zlobí nebo se potřebují stále dokola ujišťovat, co se bude dít.

A rozhodně se to netýká jen prvňáků.

Obavy se mohou objevit i před druhou třídou, při přechodu na druhý stupeň, před devátou třídou s přijímacími zkouškami nebo při nástupu na střední školu či učiliště. Někdy přijdou i u dítěte, které dosud chodilo do školy bez větších potíží.

Určitá nervozita z toho, co přijde, je přirozená. Větší pozornost si zaslouží především tehdy, když strach sílí a začíná dítě výrazně omezovat – promítá se do spánku, tělesných obtíží či návalů emocí.

Co se může skrývat za větou „Nechci do školy"

Přirozenou první reakcí rodiče na obavy dítěte bývá snaha situaci vyřešit. Možná ale stojí za to ještě chvíli zůstat u otázky: Čeho se moje dítě vlastně bojí?

Za větou „Nechci do školy" se totiž mohou skrývat velmi rozdílné obavy.

• Prvňák možná neví, kam si má dát aktovku, jestli trefí na toaletu nebo co se stane, když se mu bude stýskat.
• Druhák už školu zná – a právě proto může mít obavu z něčeho, co zažil minulý rok.
• Šesťák možná neřeší učivo, ale může mít obavy z mnoha novinek najednou – ze střídání učitelů a učeben, z nových předmětů, z větších nároků nebo z toho, že se možná změní spolužáci.
• Deváťák může už v srpnu přemýšlet o přijímačkách.
• Student nastupující na střední školu možná leží večer v posteli a hlavou mu běží jediná otázka: „Co když si tam s nikým nesednu?"

Jak zjistit, čeho se dítě konkrétně bojí

Problém ztěžuje i to, že dítě často neumí odpovědět na otázku, čeho se vlastně bojí. Neví, neumí, nezvládne. V tu chvíli je účinnější zaměřit se na něco konkrétnějšího:

Nejde o výslech ani o to dostat odpověď za každou cenu. Smyslem je postupně proměnit velké neurčité „bojím se školy" v něco, čemu můžeme lépe rozumět.

A někdy se první důležitá změna odehraje právě tady. Z neurčitého „Nechci do školy" se stane: „Bojím se, že nebudu vědět, kam mám jít." Nebo: „Nevím, s kým budu o přestávkách." A s konkrétní obavou už se dá něco dělat.

Jak s dítětem o obavách mluvit

Když dítě řekne, že se bojí, chceme ho přirozeně uklidnit. Naprosto přirozenou reakcí rodiče je říct:

Je v tom dobrý úmysl. Dítě ale může slyšet také něco jiného: Můj strach je zbytečný. Nikdo mě nechápe. Není důvod mít strach, takže je se mnou něco špatně.

V tu chvíli pomůže dát najevo, že rodič poslouchá a slyší:

„Chápu, že z toho máš obavy. Pojďme se podívat, co by ti první dny mohlo trochu usnadnit."

V tu chvíli se dítě dozví to nejdůležitější – že na svůj strach nemusí být samo.

Není cílem zařídit, aby se dítě do prvního září přestalo bát. Mnohem užitečnější zkušenost může být: I když se bojím, můžu to zvládnout. Právě postupné zvládání obávaných situací patří mezi důležité principy práce s dětskou úzkostí. Dlouhodobé vyhýbání se tomu, čeho se dítě bojí, sice může přinést okamžitou úlevu, ale zároveň obavy dál upevňuje.

Co můžete udělat před začátkem školy

Zmenšete to, co je neznámé

Možná je batoh připravený dokonale. To ale ještě neznamená, že je připravené dítě. I když by se snažilo, nemůže se připravit na vše, co přijde. To, co v tuto chvíli pomůže, je udělat několik neznámých věcí o něco známějšími.

• –S prvňákem projít cestu ke škole a ukázat mu, kudy půjde dovnitř.
• –Šesťák si může předem zjistit, kde je jeho třída nebo šatna.
• –Student prvního ročníku střední školy si může vyzkoušet cestu, najít správnou zastávku a podívat se, kde si koupí svačinu.

A někdy pomohou úplné drobnosti: Kdy budeme ráno vstávat? Kdo mě první den doprovodí? Kde budu čekat po vyučování? Co udělám, když nebudu vědět, kam jít? Nemusíme naplánovat celý školní rok – stačí udělat první den o něco předvídatelnější.

Pomoci může také postupný návrat ke školnímu rytmu – především k pravidelnějšímu času usínání a vstávání. Náhlý přechod z prázdninového režimu do ranního vstávání může být pro některé děti další zátěží.

Nezapomeňte se zeptat na lidi

Rodiče často přemýšlejí o škole především jako o místě, kde se dítě učí. Děti ji ale často prožívají hlavně jako místo mezi lidmi. Proto může být pomocí i otázka: „S kým ti tam bývá dobře?" Nebo: „Za kým můžeš jít, když budeš potřebovat pomoc?"

Pocit, že do školy patřím, že mě někdo zná a že mám za kým přijít, má pro psychickou pohodu dětí velký význam. Výzkum školní sounáležitosti opakovaně ukazuje souvislost mezi pocitem podpory a bezpečí ve škole a lepším duševním zdravím dětí a dospívajících.

Jeden konkrétní člověk někdy znamená víc než deset vět o tom, že „to určitě zvládneš":

„Když se ztratím, zeptám se paní učitelky." „O přestávce můžu jít za Honzou." „Když mi bude opravdu těžko, můžu zajít za školní psycholožkou."

Přechody potřebují čas

Některé školní začátky jsou větší než jiné – první třída, přechod na druhý stupeň, nástup na střední školu. Dítě při nich nemění jen učebnu. Mění se lidé, prostředí, požadavky, denní režim a někdy i jeho vlastní představa o tom, kým je a jak zapadá mezi ostatní.

Adaptace potřebuje čas. Zvlášť u dospívajících se může stát, že první týdny vypadají navenek docela dobře a nejistota se objeví až později – nebo naopak první dny přijdou slzy a po několika týdnech je situace výrazně klidnější.

Ne každý těžký začátek znamená, že je něco špatně. Důležité je sledovat, kam se situace vyvíjí.

Kdy vyhledat odbornou pomoc

Jeden náročný den nebo nervózní ráno ještě nemusí znamenat, že je potřeba odborník. Větší pozornost je vhodné věnovat situacím, kdy:

• 1Potíže se opakují každý školní den nebo se v průběhu týdnů zhoršují.
• 2Dítě má pravidelné tělesné obtíže (bolesti břicha nebo hlavy) jen ve školní dny.
• 3Odmítá mluvit o škole nebo reaguje nepřiměřeně silnými emocemi.
• 4Výrazně se zhoršil spánek, chuť k jídlu nebo kontakt s vrstevníky.
• 5Potíže trvají déle než čtyři až šest týdnů a nezlepšují se.
• 6Dítě říká, že nechce žít, nebo si ubližuje – v takovém případě je potřeba jednat okamžitě.

Jak může pomoci úvodní konzultace

Psychologická pomoc školákům a rodičům nemusí začít terapií. Úvodní konzultace slouží k tomu, abychom se v situaci společně zorientovali – co se děje, jak dlouho to trvá, co jste zkoušeli a co by mohlo pomoci.

Často je vhodné začít konzultací s rodičem bez přítomnosti dítěte. Společně pak promyslíme, co má smysl jako další krok – zda je vhodné zapojit dítě přímo, domluvit se se školou, nebo situaci ještě chvíli sledovat doma.

Úvodní konzultace vás nezavazuje k další spolupráci. Jejím smyslem je, abyste věděli, kde jste a jaké máte možnosti.